Jdi na obsah Jdi na menu
 


51. Den v jiné kůži 3

Stojíme na vlakovém nádraží. Naše trasa vede přímo na sever Čech do rodného Chánova. Táta nekoupí lístky, spoléhá na svou autoritu. Na tu však doplácí, jakmile 10 km od Budějovic příjde kontrolovat jízdenky průvodčí. Bez milosti nás vyhodí na nejbližší zapomenuté zastávce z vlaku s pohrůžkou, že na nás zavolá policajty.

Jdeme pěšky dlouhým lesem, táta se zadýchává, náhle z ničeho nic upadá do bezvědomí. Má infarkt, máma pláče a ostatní jsme v šoku, nikdo mu neumíme pomoci, neboť v nepřístupném terénu se nemůžeme dovolat pomoci. Táta umírá, už nikdy to nebude jako dřív. Místní nám přispějí na tátův pohřeb, je velmi skromný, ne jako jindy, kdy se sejde rodina až do pátého kolene.

Po cestě občas někde sebereme nějakou slepici, či ovci, abychom si udělali něco dobrého a z<ahnali hlad, dlouho se nám to ale nevyplácí. Jeden z farmářů na nás zavolá policajty, ty nás eskortují do cely.

Přichází jacísi holohlaví pohlaváři, ti se s náma nemažou, nastupujeme do jakéhosi zanedbaného nákladního auta a převáží nás do Chánova.Ten už není co býval, změnil se v pracovní tábor, platí zde velmi přísný režim. Všude samý holohlavý pohlavár, který nás učí se integrovat do většiny. Začínají nám nejhorší krušné časy, které jsem kdy zažil.

Nejdřív nás rozdělí na muže a ženy. Ženy prohlédné lékař, které rovnou doporučuje ke sterilizaci. Totéž naordinuje i nám. Po bolestivém zákroku léžíme krátce ve vojenské nemocnici, jakmile nás lékař uschopní, rovnou nás přesuna na pracovní místa. Mě přidělili do kamenolomu.

Od rána musíme pracovat v lomě, těžíme kámen, pohlaváři nás učí, jak se pracuje. Za neuposlechnutí některých z rozkazů dostáváme tělesné tresty a menší přísun jídla. Nejsme zvyklí tak vysoké fyzické zátěží, řada Romů kolabuje.

Ti silnější přežívají nedůstojně tvrdé podmínky, po prvních tvrdých  začátcích se dostávám do každodenní rutiny práce. Každodenní nadávky typu "svině černá, buzna všežravá nebo socka zbytečná" je už zvykem, která ani nemůže urazit. Docházím k názoru, že neexistuje spravedlnost, která by nás mohla vysvobodit. Názor, že cigán je jen zbytečný tvor, který parazituje, kdekoliv se objeví, začínám brát za své. Lituju, že jsem cigánem, kterým každý opovrhuje. Copak za to ale můžu, když už jsem se jím narodil? Copak nemám nárok na trochu lidství? Proč mě ostatní gádžové neberou jako sebe rovného, proč jen podle barvy kůže? Já přece za to nemohu, jak mě předci vychovali. Jenom chci už zapadnou mezi většinu, stát se stejně neviditelným, jako oni. Mít stejné životní podmínky jako mají gádžové.

Kamarád Jóža tvrdí, že za všechno může nová vláda, která se zasadila na boj proti cigánům. Tvrdí, že cigání patří do plynu, mají s nimi problémy všichni lidé na celém světě. Nedokáží se přizpůsobit a kam šlápnou , tam 100 let tráva neroste. Hitler už je prý nestihl zlikvidovat, zaneřaďují nadále celý svět. Množí se jako potkání, nepracují, jenom vysávají sociální systémy všech zemí. Prý nás chtějí zlikvidovat, hodně lidí už nás mělo plné zuby. Proto nás strčili do pracovních táborů, aby nás převychovali. Aby nás zbavili celé naší mnohaleté tradice.

Stále jsem přesvědčen, že si nezasloužíme takovéhle zacházení. Jsme přece taky lidé, kteří si zaslouží stejné životní podmínky jako gádžové. My bychom rádi pracovali, kdyby nás to někdo naučil. Od malička s námi nikdo nechtěl mít nic společného, my se jenom musíme bránit proti zlobě bílých. Ale jak se neustále bránit, když nám stejně nikdo z nich už neuvěří.

Převýchova v pracovním táboře Chánov setrvává a je čím dál tvrdější. Když něco chceme, musíme si to zasloužit. Pokud někdo něco někomu ukradne, je po zásluze potrestán. Sadistický velitel tábora si nenechá ujít příležitost nás neustále ponižovat. Jsme pro něj smrdutí paraziti, které je třeba zlikvidovat. První krůček k likvidaci už vlastně vykonal, sterilizoval nás. Společnosti prý musíme vrátit dluh, který jsme svým nezodpovědným životem způsobili. Pak se děj s námi vůle Boží.

Jsou nastavený nové zákony tábora. Je jich pár, i tak jsou hodně kruté: Pokud někdo něco ukradne, je mu uťata ruka, pokud někdo ublíží bachařovi, je zastřelen. Jestliže má někdo s někým spor, jsou oba vyzváni mezi sebou na souboj a tam definitivně jeden musí zemřít. Neuposlechnutí rozkazu se trestá samotkami, křivé nařčení, lhaní se odměňuje mučivými tělesnými tresty. Kdo je nemocný a neschopný, je zastřelen. Málo snesitelných podmínek se mění v krutě nesnesitelné. Zlomyslní bachaři uzavírají sázky, kdo zlikviduje nejvíce cigánů. Dávají jim nesmyslné úkoly, aby se jim stal nějaký úraz a pak je můžou zastřelit. To ovšem nestačí.

Jakmile je nějaký Rom zmrzačen, bachaři vymýšlí, jak jej usmrtí, začínají ty nejhorší sadistické hrátky a zvrhlosti, jaké si ani neumí nikdo představit. Koncentrační tábory proti tomuto hyenismu musí být procházka růžovou zahradou. Zmrzačení Romové velmi dlouho bolestitě trpí.

Zázrakem se zatím vyhýbám všem, nástrahám bachařů, ale hodně mých kamarádů zemřelo velmi nechutnou smrtí. Jednomu vydloubávají zaživa oči, druhý je natáhnutý na skřipci s velmi tenkým avšak neprotrhnutelným drátem. Další maji zasádrované různé tělesné otvory. Jiní se upili k smrti. Pro všechny je smrt vysvobozením, mnozí si vzali dobrovolně svůj život. Hrají se různé ruské rulety s jednou ostrou patronou. Každý den umírá mnoho tisíc Romů ve velkých bolestech. A to jenom proto, že je nikdo nepostrádá. Kdy tenhle hyenismus a barbarství skončí?

Občas myslím, že je lepší se zabít, ale nemám odvahu to udělat. Pořád je ve mě velký kus zbabělosti, která prodlužuje můj život do nekonečných utrpení. Kolem mě je spousta zmrzačených kamarádů, kteří čekají v nedůstojných podmínkách na smrt. Jeden z nich v největším zoufalství se postavil na odpor bachařovi, s velkou zlou se ovšem musel potázat, umíral velmi pomalu a v nejkrutějších bolestech, kdy mu probodli břicho a jeho střeva pověsili na rezavý hák a vystavili jej všem pro výstrahu. V obrovských a nepředstavitelných bolestech pomalu umíral a my všichni nastoupeni v řadě se na něj museli kolik hodin dívat, jak umírá. Byl to velmi otřesný pohled, jakýkoliv komentář k tomuto hrůznému činu je zbytečný.

Den se pomalu vlekl za dnem a vysvobození se nekonalo. V úmorných vedrech jsme těžili kámen, a večer dostali ke snědku jen suchý tvrdý chléb a vodu. Zlomyslní bachaři i zde vymysleli fintu, jak nám znepříjemnit tolik očekávanou večeři, do jednoho z bochníků chleba nechali zapéct rozlámané žiletky. Mnohým Romům začalo z úst krvácet, nebylo jim poskytnuto žádné ošetření, oni naopak hladově dojídali chleba i s žiletkami, aby zahnali velký hlad. Mnozí z nich se v noci udusili vnitřním krvácením, další druhý den trápili ukrutné křeče v břiše a dalším pomalým umíráním.

V tom velkém táboru smutku a teroru se na mě usmálo krapet štěstí. Byl jsem přeřazen z kamenolomu a další den jsem se hlásil ve varně . Moje práce spočívala v tom, že jsem mrtvá těla Romů házel do velké vany kyseliny sírové. Ta veškerá lidská těla pohlcovala a rozežírala do morku kosti, po člověku nezůstalo vůbec nic.  Práce fyzicky náročná nebyla, a na neupadající puch rozpadajích se a tlejících mrtvol jsem si postupně zvyknul. S Jóžou jsme házeli jedno tělo za druhým do velké vany, kyselina občas vyprskla a zasyčela. Museli jsme být opatrní, abychom se nepotřísnili také. Rovněž jsme museli nad vanou zadržovat dech, jelikož kyselina by nám mohla potřísnit sliznice. Mnohdy jsme dostávali do rukou různé separáty lidských těl, naštěstí už v dost rozetleném stavu, takže jsme se mohli jenom domnívat, jakou ukrutnou smrti umírali.

Tento takřka nesnesitelný teror trval 3 měsíce. Divil jsem se, že jsem celé toto martýrium přežil bez větších úhon. Romů ubývalo. Už jsme likvidovali i malá romská děťátka. mnohé měli zlámané nožičky, jiné byli opálené letlampou. Další byli k sobě přišité rezavými dráty, na ostatních byli prováděny různé chemické pokusy. Byli to ty nejhorší okamžiky v pracovním táboře, ale ponořovat do kyselin jsme je museli.

Jednoho dne nám do varny bachaři přivlekli asi 10 ještě živých a celkem fyzicky zdatných romů v okovech, aby nemohli utéci. Spráskali nás bičem stranou. Pak jednoho vzali a pomalu jej začali zaživa nořit do kyseliny. Srdcervoucí křik se rozléhal celou varnou. S Jožou už jsme ten nápor nemohli vydržet. V jedné chvíli jsme na sebe mrkli a nenápadně se za oběma bachaři připlížili. V jednom okamžiku jsme do nich strčili a obě jejich těla s uniformami padali do propadliště smrti. Oba křičeli, volali o pomoc a my poprve si vychutnávali chuť zadostiučinění.

To už ale za námi stáli dva další bachaři, okamžitě nás oba zatkli a odvezli na samotky. Čekal jsem, že nás ještě hned hodí do kyseliny a budeme to mít koněčně za sebou, to se však nekonalo. Sedíme potmě v chatrči a čekáme, co se s námi bude dít. Za smrt dvou bachařů se dá čekat trest ten nejvyšší.

Za několik hodin přichází sám velitel pracovního tábora. Rozezleně se ušklíbne se slovy, že to co nás čeká, ještě nikdo v Chánově nezažil. Nechal zavolat všechny podřízené, aby vězně postavil do řady u popraviště. Pro nás si přišel osobně sám, předvedl nás na velký dvůr, kde již všichni Romové stáli v řad nastoupeni a čekali, co se bude dít. Dva bachaři nás přivázali k dřevěnému sloupu. Velitel uchopil dlouhy žiletkový drát a začal nás jím nemilosrdně švihat. Bolest to byla nesnesitelná, řvali jsme jako koně. Kůže se nám začala odchlipovat a kusy masa z nás létali ven. Toto trvalo asi půl hodiny.

Po té přišel jeden z bachařů a rány nám posolil . Strašná bolest se prodírala našími těly. Velitel přistoupil k Jóžovi s kleštičkami v ruce a začal mu trhat jeden zub za druhým. Jóža se svíjel v ukrutných křečích a v krvi. Nakonec mu bachaři svlékli spodky a do řítního otvoru mu nacpali kaktus. Jóža omdlel, ale ne na dlouho, bachaří jej probrali studenou vodou. Velitel si nechal nažhavit velké kleště a začal mu  trhat prsty. po té jej poléval vařící vodou. Nakonec jej dva bachaři začali polévat kyselinou sírovou. Jóža se naposled na mě podíval, věděl, že jeho hodina přišla. Pak umřel.

Velitel se úsměšně obrátil ke mě. Bylo jasné, že začíná moje pouť trestu.....

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA