54. Den v cizí kůži
V tu ránu se probouzím a zjišťuji, že to všechno byl jen jeden velmi ošklivý sen. Nevzbudil jsem se v žádném pracovním táboře. Běžím k oknu, naštěstí Chánov není obklopen žiletkovým drátem ani strážci. Zcela běžný normální den, jako každý jiný.
Táta se též probouzí, včera ho potkalo veliké štěstí, vyhrál v tipech 7 stovek, podle toho také dopadl, bujaře se u nás slavilo až do ranních hodin. Takže určitě nezbyla ani koruna, abych si koupil kusovku. Nezbývá, než si nějakou obstarat.
Bráchovi modrá monokl pod očima, včera se zase někde porval se skinama. Oblehli totiž naše město. Naštěstí nás chrání policajti, takže se cítíme v bezpečí. Na druhé straně se nacházejí Lopaty (Dělnická strana). Vandas cosi řve, není mu ale pořádně rozumět, zřejmě není z něčím spokojen. Máma opět letí na sociálku pro peníze a já zatím hlídám sestřičky. Takže úplně obyčejný den.
Odpoledne přichází teta Fialka. Prý konečně dostala víza do Kanady, trvalo to sice dlouho, ale přece. Věčné obcházení úřadů jí příliš unanovalo.Ohrožuje jí totiž snížený imunitní systém, snadněji se unaví. Rovněž se jí na zdraví podepsali nervy, které občas měla s gádži, když ještě pracovala jako uklizečka. Jeden jí dokonce znásilnil a nadal do černých sviní. Od té doby má zdraví všelijaké, proto byla šťastná, že jí úřady povolili pobyt v Kanadě.
To je také důvod k oslavě. Zrovna dneska přišly dávky v hmotné nouzi, táta mě hned poslal pro pár plastových lahví vína, Kofolu a Malbora. Přijede také strýc Evžen, největší bavič rodiny. Ten vždy umí rozesmát celou rodinu. S ním přijíždí i jeho syn Jóža, kamarád z mého snu, kde jsme statečně bojovali proti strážcům.
Myslím si, že bojujeme s majoritou každý den. Nejsme v žádných pracovních lágrech, nikdo na nás nedělá šílené pokusy, ani nejsme vysloveně nikým terorizováni. Ale vznikají vůči nám různé předsudky, které se jako vlna tsunami nesou celou majoritní společností. Jsme kočovný národ, divoká krev a extremně citlivý lidé. Můžeme se pochlubit bohatou kulturu a temperamentem. A přesto nás všichni odsuzují. Jenže právě majorita nás vyřadila na chvost společnosti a dala nám nálepku zloději a vyžírkové. Nepřijala naše chování, historii a kulturu.
Proto nemůžeme důvěřovat majoritě, že by to s námi myslela dobře. Peníze, které nám podstrkují, nás mají na chvíli umlčet a bohužel mnozí z nás ochotně berou a mlčí. Dělají to z obav, co bude dál. Mnozí nám vyčítají, že nepracujeme. Kdo by nás taky s touto předloženou pověstí zaměstnal. Dál se plácame v bahně společnosti, už nemáme sílu se společností dál bojovat.
Stát nám pomáhá různými finančními kompenzacemi jako tzv. omluvu za předsudky společnosti. Vytváří se různé projekty o začlenění Romů do společnosti, které jsou bohužel neúspěšné. Chce nás vzdělávat. V důsledku nás veřejnost ještě více nenávidí, protože jsou tyto projekty placené přímo od daňových poplatníků.
Co bude s námi dál???