Jdi na obsah Jdi na menu
 


50. Den v jiné kůži 2

Dnes je velký den, stěhujeme se. Brzy ráno přijíždí mohutný vůz, kam nakládá naše (i nenaše) věci. Vlastníme  toho dost, ale nákladák je obrovský, takže naštěstí všechno pobere. Celá naše 8 členná rodina nastupuje do 3 béemvéček a pomalu odjíždíme. Sousedé nám šťastně mávají, vyloženě oslavují náš odjezd, škoda jen, že ti další už nás tak radostně nepřivítají. Naše dlouhá cesta ze severu Čech začala a skončí odpoledne na jihu Moravy v nově vybudovaném centru pro menšinové občany.

Pozdě odpoledne přijíždíme do Moravských Budějovic. Bohužel cestou k naší neradosti jsme se dozvěděli, že centrum se na základě rozhodnutí radnice nevybudovalo. Nezbývá nám nic jiného než se prozatím ubytovat u našeho známého Deži.Klepeme u něj na dveře, nikdo neotevírá. Zvoníme u sousedů, ti o něm též nic neví. Po krátké debatě s jim vyzrazujeme náš úmysl společného soužití, načež sousedé zuřivě zavírají okna.

Než Dežo příjde domů, rozhodli jsme se, že trochu obkoukneme město. V celku se neliší od toho našeho milovaného Chánova, je tu však daleko větší klid. Vjetnamci na každém kroku, sem tam nějaká hospoda, ale nikde žádná herna. Až jednu vidíme na kraji Budějovic, ejhle kdo u ní sedí na lavičce? Dežo a vyspává opici. Zřejmě zase něco slaví. Budíme jej a on dychtivě vyzvídá, co my tady. Vysvětlujeme mu, proč jsme tu, zda by nám mohl pomoci s ubytováním, přece jenom jsme rodina, a ta si musí pomáhat. On chápe, ale druhý den se táta s mámou musí nahlásit na sociálce, abychom dlouho nečekali na peníze. Mezitím se dá sem tam něco sebrat, když tak táta pohrozí úřednici, aby si s výplatou pospíšila.

Po velmi namáhavém stěhování do 3. patra k velké nelibě sousedů usedáme všichni ke stolu a Dežo nám začíná vyprávět, proč centrum pro menšinové občany neotevřeli. Vlivný podnikatel sice měl velký zájem postavit jedno centrum v Budějovicích a jedno v nedalekých Jaroměřicích, ale lidé se začali bouřit a sepisovat různé petice. Já sám nechápu proč, jsme přece mírumilovní a přátelští lidé jako oni, těšil jsem se na nové kamarády, kterých jsme měli v Chánově plno.Táta se ihned vyptává, jak to je s extrémisty, ale Dežo jej hned uklidňuje, že oproti Chánovu tu budeme mít klid. Zdejší lidé nás příliš v lásce mít nebudou, avšak nějaké divoké střety s nimi nezažijeme. Akorát tady nemůže hojně rabovat obchody, ještě tu bohužel platí "zákony bílých". Já osobně si myslím, že je to blbost, ale když to říká Dežo.

Jsme týden v Budějovicích a přestává mě to tady bavit. Žádné rabování, ani větší vykrádačky, jak jsem se původně těšil. Ani zdejší Romové nejsou takoví jako my, není s nimi žádná sranda. Vůbec celé město je jakoby mrtvé, nic se v něm neděje, všude samý strážník a policajt. U Vjetnamců nám dali jasně najevo, co si o nás myslí, sem tam se nám něco podaří ukořistit, ale Májku (mojí sestru) už chytili a div ńa nás neposlali sociálku. Sousedi na nás nevraživě koukají. Do jediného kasína ve městě máme zakázaný vstup, protože se táta porval s místním štamgastem a ten mu vyhrožoval, že ho udá na sociálce a seberou mu invalidní důchod.

I pro mě se život změnil, už musím chodit do školy, protože jsme se nahlásili na sociálce a ta nás neustále kontroluje. Na druhou stranu ta nuda na ulici byla už neúnosná a ve škole je aspoň sranda. Občas něco provedu, spolužáci si mě oblíbili, prý se nebojím nikoho. O to horší to mám s kantory, jedna poznámka na druhou, učitelka už byla u nás doma a vyhrožovala sociálkou, jestli se moje chování nezmění. Táta ji sice pohrozí, ale nakonec neuspěje. Učitelka se ho nebojí a hrozí sociálkou. Dostávám zákaz chodit do školy, opět začíná plno velmi nudných dní.

Do toho tátovi sebrali invalidní důchod. Musí se hlásit na pracák a každý druhý den dochází na poštu, kde ho úřednice kontrolují, zda nechodí na černo do práce. Máma rovněž přišla o přídavky kvůli mému incidentu ve škole. Sociální pracovnice nás navštívili doma, zjistili nevyhovující životní podmínky v bytě 2+1, kde pobývá 8 osob. Mě a mé dvě sestry chtěly úřednice odebrat, nakonec jsme ale přece jenom zůstali doma.

Nastávají nám těžké časy. Moje starší sestra Otýlka opět otěhotněla, ale během jedné menší vykrádačky jí chytili policajti a zmlátili obušky. Potratila a doktoři ji rovnou sterilizovali, už nemůže mít děti. Táta to dal k soudu, zaplatil ze zbytku peněz drahého advokáta. Soudní pře se vleče hlemýždím krokem. Nakonec dostáváme soudní rozhodnutí, že nemá šanci, zákrok byl nevyhnutelný.

Pro nesoustavnou péči nám nakonec sociálka sebrala nejmladší sestřičku. Ze dne na den přijeli k nám a malou Verunku nám jen tak beze slova nám sebrali. Maminka celou noc probrečela a tatínek se opil v hospodě. To ale neměl dělat, protože hned druhý den nadýchal za volantem nějaké promile a policajti mu udělili pokutu a sebrali řidičák.

Opět nový den a opět nové maléry. Od rána u nás zvoní sociálka a zajímá se, kolik osob vlastně žije v bytě a kolik z nás máme trvalý pobyt. Bohužel táta ukazuje občanku se svým starým bydlištěm a nepomáhá mu ani výmluva, že u Deža pobývá na návštěvě, neboť sociálka ví, že jsem chodil jednu dobu do školy. S okamžitou platnosti nám seberou část sociálních dávek na bydlení. Rovněž začínají prošetřovat, jak je to vlastně s pěstounským příspěvkem, který na nás dostává naše babička. Ta zůstala v Chánově, tak se provalí i další malá nesrovnalost, že prý dávky brala neoprávněně a přitom se o nás nestará.

Táta večer počítá, kolik nám toho sebrali,  nakonec nám zbylo životní minimum, ze kterého se 8 členná rodina nemůže uživit. Rupnou mu nervy a pošle nás, abychom něco sehnali. Konečně akce, natáhnu punčochu na hlavu, do ruky beru maketu zbraně a přepadnu jedinou místní hernu. Vystrašený barman mi dává svojí denní tržbu a já vylítnu ven, už mě  hned lapnou policajti. V poutech mě odváží do místní basy, kde sepisují dlouhý protokol, který se neobejde bez použití donucovacích prostředku. Kdykoliv zmíním zaklínací formuli RASISMUS, dostávám obuškem přes prsty. Nakonec ze mě dostanou všechno, co potřebují, vzhledem k tomu, že mi není 15 let mě sice pouští, ale odvezou mě až k místu našeho dočasného pobytu, kde si chtějí promluvit s mým tatou.

Ještě po odjezdu policajtů to schytávám i od táty, že jsem nemehlo, které se v rodině ještě nevyskytlo a největší trouba pod sluncem, když jsem se nechal chytit. Táta musí jí podepsat protokol, dle něj se musíme do měsíce odstěhovat do našeho skutečného bydliště. Konec konců, tady nás nic dobrého nečeká, přišli jsme skoro o všechno, co jsme kdy měli. 2 BMV nám sebrali exekutoři, protože už jsme dál nestačili splácet různé rychlé půjčky. Třetí BMV máma nabourala do stromu, jí se na štěstí nic nestalo, ale auto šlo na odpis, bohužel nebylo pojištěné, takže jsme totálně bez peněz.

Dežo se na nás začal zlobit, od doby co jsme přijeli, jsou s námi věčně jenom problémy, bude nejlepší když odejdeme co nejdřív, aby neměl s místními žádné další konflikty. Policajti mu pohrozili s vystěhováním. Nastává den našeho odjezdu a já se konečně těším na náš bezstarostný život v Chánově.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář